Irsko a Aranské ostrovy  

Charakteristika země

Irsko – irsky Eire – je ostrov, který je rozdělen na Severní Irsko (14 120 km2) jako součást spojeného království Velké Británie a Severního Irska, a samostatný stát Irsko (Ireland), který zaujímá převážnou část ostrova. Irsko je země lesů a hornatých hřebínků a směsice tří dávných kultur – keltské, normanské a anglosaské.
Prastará kultura se připomíná na každém kroku – zříceniny hradů, pevností, opatství, ale také stále živými legendami. 
I přes narůstající cestovní ruch, který ruší irskou izolaci, zůstavají zelené kopce a bílé pláže nedotčené. Některá města hostí přes léto festivaly tradiční irské hudby a jazzu, a někdy i lidového tance.
A pokud se týče zdejších obyvatel, stačí snad ocitovat staré rčení:
"V Irsku nejsou cizí lidé, pouze přátelé, které jste dosud nepotkali".

Dovolená - červen 1999

Jelikož jsme měli domluveno, že budeme v Dublinu u Ilony bydlet, jeli jsme jen velice nalehko a tak naše zavazadla tvořilo kromě trochy oblečení hlavně české pivo, Becherovka a moravská slivovice, jako pozornost pro irského spolubydlícího Ilony a několik jejích tamních irských přátel.

Let proběhl hladce, výhled byl nádherný a jídlo v letadle vynikající, musím dát ČSA bodík. Po nezbytném seřízení hodinek o jednu hodinu zpět na řádný Dublinský alias Londýnský čas jsme směle vkročili na irskou půdu. Prakticky ihned po vystoupení z letadla jsme však s Lenkou zažili zajímavý rituální taneček irských celníků , kteří se dlouho rozmýšleli, zda nás do země pustit nebo ne, protože nejsme z Evropské unie. Bylo to trochu frustrující, když ostatní cestující procházeli kolem imigračních úředníků téměř bez povšimnutí, jen výmluvně zamávali pasem s logem hvězdiček v kruhu. Nás posadili do bezcelní zóny a museli jsme asi 20 minut čekat, než se telefonicky poradí se svým nadřízeným. Vrhali po nás neustále pátravé a podezíravé pohledy, až jsem téměř nabyl dojmu, že jsme určitě něco provedli. No ale nakonec nás po dlouhém přemlouvání pustili a dostali jsme do pasů krásné razítko s povolením turistického pobytu na 6 měsíců.

Seznámili jsme se s Lubicí, což tehdy byla Ilonina další spolubydlící a jak jméno napovídá, pochází ze Slovenska. Docela mne překvapilo, že na sebe Ilona a Lubica mluvili občas anglicky, přece jen bylo poznat, že už v cizině žijí delší dobu. Lenka se také celkem chytila, takže s nejslabšími jazykovými schopnostmi jsem byl pochopitelně zase já.

Hned první den jsme s Lubicí a Ilonou vyrazili na prohlídku Dublinu a pochopitelně jsme vyzkoušeli několik výborných hospod na slavné Dublinském Temple bar street a ochutnali několik druhů piv, včetně Guinesse. Opravdu skvělý úvod našeho pobytu. Vyhlášený černý irský Guiness je opravdu dobrý, jen na můj vkus trochu moc hustý a kalorický. Navíc má poměrně vysoký obsah alkoholu, takže takovému svátečnímu pijci jako jsem já, který si v čechách dá příležitostně dvě pivka, dokáže snadno zamotat hlavu.

Druhý den jsme pokračovali v prohlídce města a jeho památek. Nikdy bych nevěřil, kolik se toho za tak krátkou dobu dá stihnout... Dublinská Temple Bar street je úžasné místo, hlavně pro turisty. Na každém metru se něco děje, pouliční hudebníci se předhánějí v originalitě přednesu irských národních písní, prodavači z místních obchůdků občas vybíhají ven a pokřikují na své zákazníky přímo na ulici. Prohlédli jsme si také vyhlášenou Dublinskou Triniti College.

Když jsme se tedy dostatečně kulturně naladili v hlavním městě, vypravili jsme se na západní pobřeží, kde se rozkládá chráněná oblast Connemara. Jeli jsme autobusem do přístavu Galway a odtud pak lodí do Clifdenu.

V Clifdenu jsme se ubytovali v místním hostelu, který měl sice jen místnosti pro více osob, ale byli tam docela příjemní lidé a nás stejně zajímala jen postel a snídaně. Samozřejmě jsme se hned vydali hledat místní venkovský hostinec neboli PUB. Stačilo se prostě poptat místních farmářů, které jsme potkávali na cestě, oni se totiž právě po pracném a namáhavém dni šli také bavit, zpívat a popíjet. Je to tam vlastně taková národní zábava, setkávat se večer v PUBu, ale co je zajímavé, vychází tam takhle večer svorně celé manželské páry a pak se zase svorně vracejí, (možná i občas potácejí) domů. To má něco do sebe, rozhodně se manželka nemůže divit, kam mizí peníze, vždyť se na jejich utrácení sama podílí.

Byla tam vynikající atmosféra, hrála živá irská kapela, pivo opět teklo proudem (tentokrát to byl tuším Heinecken) a jak je vidět na snímku podle našich sklenic, chutnalo nám převelice. Potkali jsme tam dvojici rakouských turistů a chvíli jsme si povídali (v Irsku!) o českém hokeji a rakouském lyžování.

Řádně posilněni a rozjařeni jsme se přemístili do hostelu a tam jsme ještě přímo na pokoji oslavovali Lenčiny dvaadvacáté narozeniny. 
Takže Lenka si oslavila své narozeniny opravdu stylově a na krásném místě. Měl jsem trochu obavy, jak druhý den ráno dopadne další cesta na lodi, ale kupodivu nikomu nebylo zle, dokonce ani hlava nebolela, to asi dělal ten výborný mořský vzduch. To se to potom Irům pije! :o)
Plavili jsme se asi 2 hodiny a nakonec nás vyplivli na ostrově Inis Mór, což je největší ostrov z Aranského souostroví a je prostě nádherný. Tam se opravdu zastavil čas, na každém kroku je vidět Keltská minulost. Prošli jsme si i staré keltské pohřebiště, na kterém se dokonce pohřbívá dodnes, takže jsou vedle sebe náhrobky letošní i staré přes 2600 let!

Vyzkoušeli jsme si v praxi i ono mnohokrát proklamované Irské počasí, takže po většinu našeho pobytu na Aranských ostrovech buď přímo pršelo, nebo alespoň jemně mrholilo. Na druhou stranu právě takové počasí navozovalo velice zajímavou a místy až ponurou atmosféru. Postupně jsme si ostrovy prošli všechny a po nezbytném prozkoumání zdejších PUB´s a ochutnání místního piva a jiných likérů "pro zahřátí" jsme se opět lodí vypravili směrem k pevnině. Naší další zastávkou byl Doolin. To je také krásná historická vesnička známá především jako historické centrum Irské lidové instrumentální hudby.

Museli jsme se pořádně posilnit, (samozřejmě v PUBu), protože nás čekal pěší výstup nahoru na skalní útesy Clifs of Moher. Na jednom z výběžků stojí ještě docela zachovalá stará Keltská rotunda, která se stala postupně jakýmsi turistickým symbolem Clif of Moher. Je to tam prostě nádherné a asi se to nikdy neokouká, klidně bych tam na to samé místo jel znovu. Po samém okraji těch skalisek vedou úzké cestičky, po kterých se dá jít, ale je to trochu s prominutím o hubu. Nikde žádné zábrany ani zábradlí, o tohle se prostě Irové příliš nestarají, mnohem milejší než bezpečnost turistů je jim zachování přírody, takže milý turisto, musíš dávat pozor. 

Naším dalším a bohužel již posledním cílem byl posvátný kopec Burren. Tam stojí nádherně zachovalý kamenný dolmen, který asi kdysi sloužil jako obětní stůl. Hned opodál je rozsáhlá oblast volně ložených menších kamenů, ze kterých si turisté s oblibou staví různé vlastní útvary a napodobeniny dolmenu. Vyzkoušela si to i Lubica, která při vášnivé stavbě utrpěla zranění na prstě a hrdě jej pak ukazovala všem. Bohužel lidé většinou její vztyčený prostředník považovali za oplzlé gesto. :o)

Po důkladném prozkoumání dolmenu i celého okolí jsme se pak rozdělili a stopem jsme se dostali zase zpátky až do Galway. To je také velmi krásné přístavní město a na jeho prohlídku jsme si proto vyhradili ještě půl dne. Pak už jen autobus do Dublinu a s nádherným západním pobřežím Irska jsme se definitivně rozloučili.

Poslední den už jsme strávili v Dublinu, Ilona s Lenkou ještě šly nakupovat nějaké drobnosti a já s Lubicí jsme si udělali výlet do přístavu. Sedli jsme si na molo a jen tak pozorovali proplouvající lodě a vzpomínali na Aranské ostrovy.

Ten týden prostě utekl jako voda a než jsem si stačil všechno pořádně uvědomit, stáli jsme s Lenkou zase v Praze na Ruzyňském letišti a znovu zažívali typicky české problémy. Zaplacený autobus Neoplan do Brna na letiště nepřijel a místo něj se asi po 2 hodinách objevila otlučená Karosa...

Ale to už je zase jiný příběh ...